Tak a teď máme připraven plátek i hubici a můžeme začít hrát!

 

Během tohoto týdne použijeme jenom hubici bez nástroje. Než vložíme hubici do úst, zavřeme je a snažíme se, co nejvíce, uvolnit. Vnímejme polohu jazyka naproti vrchní části ústní dutiny a jeho stran oproti horním zubům.

Otevřete trochu ústa a nechte jazyk trochu poklesnout, čímž rozdělí vaši ústní dutinu na dvě poloviny. Rozprostřete ho v puse, čímž na obou stranách částečně zakryjete horní zuby. Přední zuby zakryté nejsou. Špičku jazyka dáme trochu dozadu, což nasměruje vzduch mezi plátek a kraj hubice. Současně je tak jazyk připraven na artikulaci.

 

 

Rukou si zakryjeme ústa a dýchejme skrz ni. Všimněme si, jak vzduch proudí nad naším jazykem. Je rychlejší, protože, jsme rukou zredukovali ústní kapacitu.

Jazyk musí být při této činnosti stále uvolněn. Poté vložte hubici do úst a vzpomeňte si na první týden, kdy jste cvičili pouze s plátkem. Vrchní zuby odpočívají na horní části hubice, bez nejmenšího tlaku a napětí. Když hrajeme, vzduch utíká koutky úst, protože je spodní ret rovný a nezahýbá se na okrajích plátku.

 

Případně, část horního rtu uzavře skulinky, kterými vzduch utíká, ale o to teď nejde. To, že vzduch utíká, znamená, že cvičení vykonáváme správně. Důvodem je to, že když spodní ret začne zakrývat kraje plátku, zamezí volné vibraci plátku. Spodní ret má pouze funkci jakéhosi bodu, kde plátek vibruje a měl by se ho dotýkat spíše na středu plátku a ne na jeho okrajích.

Teď se dostáváme k opravdu zajímavému cvičení! Začneme zpívat tóny nebo i intervaly. Všimněme si, jak tělo reaguje, když začneme zpívat. Je to stejné, jako když hrajeme libovolné tóny na hubici. Nikdy při tomto cvičení neměňme postavení úst a zůstaňme stále uvolněni. Zpívejme při tom, když máme hubici v ústech. Hrajme stupnice, písničky, cokoliv. Je potřeba snažit se si každou notu, před tím, než ji zahrajeme, představit. Vyndejme hubici z úst a zazpívejme si to, co chceme zahrát. Poté si tý stejné zvuky představme, jakoby vycházeli z hraní na hubici s plátkem. Pak si zahrajme to samé jenom na hubici.

 

Když hrajeme jeden tón, zkusme si představit nějaký další, než ho začneme hrát. Představa tónu by měla obsahovat jeho výšku, barvu a hlasitost. Potřebujeme totiž uvést do pohybu mechanismus hudební představivosti. Pokud máme pochybnost, že nátisk netvoříme správně, zahrajme si minutku s hubicí v extrémně krajní části úst, aby se nám pocit vrátil. V krajní části úst, totiž, nejsou svaly, které v té přední mohou vytvořit přílišné napětí. Tón, který zahrajeme s hubicí uprostřed úst by měl být stejný, jako ten, když máme hubici na straně.

 

 

 

3. týden

 

Nyní začneme cvičení s nástrojem.

 

Postavme se rovně a představme si, že vrchol naší hlavy je spojen strunou se stropem. V této pozici dejme hubici do úst a upravme si šňůru k nástroji, aby její délka odpovídala našemu postoji. Budeme překvapeni, jak podstatně ovlivňuje náš postoj při hře tvorbu tónu, stejně tak, jako když hovořime. Nedržme hlavu moc nahoru ani dolů. Představme si, jako když s někým uvolněně a upřímně hovoříme. Tak bychom se měli cítit při hře. Jako když stojíme a s někým si povídáme. Položme ruce na nástroj, ohněme prsty a dejme jejich konečky na perletě klapek. Prsty by neměli být rovné tak, jak je to u mnoha hráčů občas vidět. Konečky prstů bychom neměli nikdy z klapek zvedat, pouze když hrajeme některé hmaty s postranními klapkami. Abychom si osvojili tento pocit, je dobré použít oboustrannou lepicí pásku a prsty si ke klapkám jemně přilepit.

 

Uvažujme, jakou energii potřebujeme ke zmáčknutí klapky. Nikdy netiskněme klapky příliš velkou silou, pouze tak, abychom pod nimi uzavřeli otvor, kterým uniká vzduch. Zazpívejme si tón a přitom bouchněme jedním prstem do nějakého tvrdého objektu. Pochopíme, jak se tím současným úderem změní barva našeho zpěvu. Nikdy nezvedejme prsty, protože tím si zbytečně ubíráme energii. Pokud budeme mít prsty položeny na klapkách lehce, klapky nám prsty zvednou samy. Naučme se to, protože je to koncepce, která dodá naší hře energii a lehkost. Nezvedejme prsty, pouze přestaňme tlačit a pérka klapek nám je zvednou.

 

Teď bych chtěl něco říct ke knize Sigurda Rashera Top Tones For Saxophone: Jejím hlavním poselstvím je rozvoj tónu a intonace a až na druhém místě je rozšíření rozsahu nástroje do třetí a čtvrté oktávy. Je potřebné zabývat se cvičeními z této knihy každodenně. Na začátku bude zlepšení spíše velmi pomalé. První řada cvičení na straně 6 jsou věnována vydržovaným tónům. Jsou velmi důležitá a výborně zpracovaná.

Důležité je zde doporučení hrát vydržované tóny od piana do forte a zase zpátky k pianu. Je to klíčové cvičení pro správnou intonaci. Znovu opakuji, že je nutné se zabývat tímto cvičením každodenně! Když se dostaneme do fáze, kdy je tón hlasitý v prostředku jeho trvání, snažme se ho co nejvíce otevřít, aby byl velký, ale nebyl přitom hrubý. Základní myšlenkou je zde ladění. Kontrolujme si ho s pomocí elektronické ladičky. V crescendu i v decrescendu by ladění mělo zůstat dokonale neměnné. 

Přeskočme cvičení na straně 7, o uniformitě tónu, protože nesouhlasím s tlakem na plátek, jaký je zde prezentován. 

Na straně 8 a 9 jsou velmi důležitá cvičení, týkající se tónové představivosti a sluchového tréninku - věnujme se jim každý den. Poté přicházejí zásadně důležitá cvičení alikvotů na stranách 12 - 18. Opět vyžadují vaši každodenní pozornost.

Při nácviku hry alikvótních tónů je nutné žádným způsobem neměnit nátisk. Alikvótní cvičení dokonale lehce zahrajeme bez přerušení tónu a artikulace a s žádnou změnou v pozici čelisti a rtů. Když začneme podvádět různými pohyby jazyka a změnami nátisku, cvičení postrádá smysl. Smyslem je rozvíjet kontrolu tvoření tónu za pomoci hlasu, jako jsme to dělali pouze na hubici. Nenechme se rozhodit počátečními neúspěchy a dále poctivě cvičme.

 

Konečným výsledkem bude to, že alikvótní tóny budeme snadno tvořit na základě spodních pedálových tónů a budeme schopni zahrát alikvót, jako bychom zpívali. Dále budeme schopni, na základě cvičení, tvořit vícehlasy (multiphonics) tím, že jednoduše přidáme horní alikvóty k pedálovému tónu a budeme manipulovat s poměry mezi tóny. Smyslem toho, je naučit se schopnosti kontrolovat barvu tónu tak, jak to děláme s hlasem. Barva tónu při hře na saxofon je závislá na přidávání nebo ubírání různých prvků zvuku. Případně nám při tom pomůže, pokud si budeme umět představit barvu kýženého tónu.

 

Je důležité nikdy nehrát tón, který jsme si před tím nepředstavili, co se týče všech aspektů, barvy, ladění i hlasitosti. Schopnost představit si výsledný zvuk vede tělo k vykonání správných postupů, které pomůžou vytvořit tón. Také to vede k podvědomému propojení mysli a těla, o kterém jsme už mluvili, na základě kterého získáme představu tónu, melodie a hudby jako celku.

 

Saxofon se tak stane pouze prodloužením našeho těla. Po nácviku crescenda a decrescenda na vydržovaných tónech zjistíme, že budeme schopni hrát crescendo při přechodu z vyššího alikvótu na nižší a decrescendo do velmi tichého tónu při přechodu na vyšší alikvót. Také můžeme k tomuto cvičení přistupovat opačně a ztišovat i při přechodu na alikvót nižší. Nabytá technika nám to umožní. Crescendo decrescendo cvičení spolu s hraním alikvótních tónů nám pomůže cvičení alikvótů lépe zvládnout.

 

Chtěl bych ještě zmínit, že cvičení v této knize jsou postavena pouze na pedálových tónech nástroje, protože všechny tóny na saxofonu jsou jejich rozšířením. Není tu zmíněna možnost tvořit alivótní řady od vyšších tónů, protože všechny tóny můžeme zahrát na základě spodních pedálových tónů. (Bylo zajímavé hrát nějakou skladbu jen za použití alikvótních hmatů).

 

To je, asi tak, vše. Pokud budeme využívat tento základní přístup ke hře na saxofon, můžeme se považovat za saxofonistu, vycházejícího ze školy Joe Allarda.