Dave Sanborn - Příprava plátků

 

Celý proces přípravy trvá přibližně tři týdny

   1.  Vyndáme plátky z plastových obalů.

    2 . Naplníme plastovou nádobku teplou vodou a na dvě hodiny do ní ponoříme plátky.

    3 . Plátky vrátíme zpátky do plastových obalů.

    4. Z nádoby vylejeme vodu, ale na dně jí trochu necháme jen, aby tam zůstala vlhkost.

    5. Vložíme plastové obaly (s plátky, které jsou uvnitř) do nádobky a nádobku       uzavřeme.

    6. Každý den během tohoto třítýdenního procesu vyndáme plátek z obalu a silně zatlačíme bříškem palce na buničinu plátku.

    7 . Od té chvíle, kdy jsme zatlačili prstem na buničinu plátku, zahrajeme si na něj a porovnáme ho s ostatními. Vymyslíme si označení plátků podle jejich kvality, které nám bude vyhovovat a vyznáme se v něm.

    8. Vždy po několika dnech vyndáme plátky z obalů a vložíme je do skleničky, kde je na dně trochu vody, abychom namočili pouze konec plátku a zbytek plátku zůstal na vzduchu a suchý. Ve sklenici je necháme 45 minut. Neztraťme přehled o pořadí kvality plátků. Po 45 minutách namáčení konce plátků ve sklenici, si na ně opět zahrajeme a zjišťujeme, jestli se jejich pořadí nezměnilo.

    9 . Od té chvíle, kdy najdeme nejlepší plátek a hrajeme na něj každý den, nesundávejme ho z hubice, když dohrajeme. Na hubici vždy po hře dejme ochranný klobouček a uzavřeme ho lepící páskou, aby z plátku neunikala vlhkost.

    10. Poté, co je proces završen, máme připraveno velké množství plátků, které na nás čekají v plastové nádobce. To je ideální stav pro hudebníka, který absolvuje dlouhá turné, na kterých nemá čas na přípravu plátků.

 

 

John Ellis - Cvičení pro zlepšení tónu

 

 

1) Mnohokrát za sebou opakuj nejspodnější tón na svém nástroji a hraj

ho co nejdéle vydržíš. Nadechuj se zhluboka a pomalu. Snaž se

představit si, že se nadechuješ až z chodidel. Zaměř se na to, aby tón

začal velmi čistě a konkrétně, i když je to u tohoto tónu velmi obtížné. Je

dobré si udělat plán, jako třeba u posilování a říci si, že zahraji spodní B

například 15krát za sebou.

2) Hraj chromaticky první čtyři tóny od spodního rozsahu nástroje

(případně později jejich alikvoty) bez nasazení jazykem a snaž se, aby

jejich ozev byl čistý a začal přesně ve chvíli, kdy si to přeješ - částečně je

to cvičení, kdy se sami k sobě snažíme být upřímní. Začala opravdu nota

ve chvíli, kdy jsem to chtěl? Nebylo to později? Zaměř se na co nejčistší

začátek zaznění tónu bez nasazení jazykem a současně drž notu co

nejdéle bude možné. Nedopusť, aby ses snížil k krátkodechému

křečovitě agresívnímu přístupu, do kterého každy z nás občas upadne,

když začíná s nácvikem hry alikvótních tónů.

3) Od chvíle, kdy máš pocit, že jsi uspokojivě zvládl čisté nasazení tónu

bez pomoci jazyka, přidej hru vydržovaných tónů v extrémním crescendu

resp. decrescendu. Takže, stále bez pomoci nasazení jazykem, začni

notu v nejnižší možné dynamice a potom zvolna a po co nejdelší dobu

zvyšuj hlasitost. Budeš, tedy hrát nejhlasitěji, když nota bude končit a ty

budeš mít poslední zbytek vzduchu v plicích. Poté zvol opačný postup a

začni tón (opět bez použití jazyka) v nejvyšší možné dynamice a pomalu

ho ztišuj po co nejdelší možný čas.

Tato cvičení pomohou k lepší představě tónu, intonaci, posílení dechu,

pozici jazyka a jeho vokalizaci. Upevní barvu zvuku a kontrolu dynamiky.

Také usnadní hru v altissimu,

ale o vysokých tónech uvažuj jako o méně důležitém druhotném

produktu, který vzniká při vytváření základních vlastností zvuku saxofonu.

Hra na samotnou hubici

 

   Tato technika cvičení je, pokud se provádí správně, velmi efektívní metodou pro zlepšení kontroly hry na nástroj, optimalizace zvukových možností a aktivizace jednotlivých tělesných orgánů pro tvoření tónu. Mužou se jí zabývat jak začátečníci, tak i pokročilí. Vzhledem k tomu, že máme k dispozici pouze hubici, na které je upevněn plátek, jsme nuceni přehánět některé úkony nutné k tvorbě zvuku a tím je posílít a také si je lépe uvědomit. Při hře na samotnou hubici velmi silně pociťujeme změny, které se projevují v krku, hrtanu, dutině ústní, na rtech i na hlasivkách.

  1) Na počátku se pouze snažíme vyloudit zvuk. Nepomáháme si přílišným zvýšením tlaku nátisku ani tím, že se snažíme nasadit jazykem. Vnímáme moment, kdy ze tón začne tvořit. 

   2) Dalším krokem je snaha tón kontrolovat. Pokusme zahrát glissando dolů, kdy tón klesá rovnoměrně a pomalu s neměnnou dynamikou. O to samé se pokusíme směrem nahoru. Sledujeme změny v ústech a krku. Dáváme pozor na to, abychom nepovolovali resp. neutahovali nátisk.

   3) Poté zahrajeme rovný vydržovaný tón. Od chvíle, kdy jsme schopni zvuk kontrolovat a vydržovat tón v neměnné kvalitě, pokusíme se zahrát stupnici v pomalém tempu, nebo alespoň její část. Zahrajeme si různé intervaly a akordické rozklady. Později si najdeme jednoduchou melodii, které se nachází v námi zvládnutém rozsahu a zahrajeme si ji. Je dobré kontrolovat intonaci tím, že si daná cvičení zahrajeme na piano, případně jednou rukou držíme na pianu akord a současně si jeho rozklad zahrajeme na hubici. Stejně tak, jako při cvičení vydržovaných tónů, sledujeme vyrovnanou intonaci, dynamiku a kvalitu zvuku. Postupně zjišťujeme, v jakém rozsahu jsme schopni se pohybovat. Po delší době cvičení zjistíme, že je možné se pohybovat minimálně v rozsahu oktávy. Podle toho, jestli hrajeme na sopránkovou, altkovou, tenorovou nebo barytonovou hubici, se registr liší.

 

Přibližný rozsah jednotlivých hubic:

barytonová: e1 - e2

tenorová: a1 - a2

altková: c2 - c3

sopránová: es2 - es3

 

   Pokud si časem najdeme svůj rozsah pro dannou hubici, který je nejméně jedna oktáva, můžeme si v jeho středu najít “referenční tón”, kterým bychom mohli kontrolovat, jestli náš nátisk, případně kombinace otevření hubice a tvrdost plátku je

optimální. Jestliže nejsme schopni, ani po delším cvičení rozšířit svůj rozsah do oktávy, měli bychom se zaměřit na tvrdost plátku, nebo vhodnost používané hubice. Pokud máme malý rozsah, je obvykle problém v tom, že plátek je příliš měkký nebo

nefunkční po delším používání. Některé hubice umožňují hru v extrémně vysokém registru a dole je s hrou problém. Doporučuji spojení hubice, které umožňuje snadný pohyb v rozsah nejméně jedné oktávy. Čím jsme schopni hrát hlouběji, tím více harmonických tónů - alikvótů bude obsahovat náš zvuk. Bude barevnější.

   Hraní na samotnou hubici skýtá další možnosti, které nám napomáhají při hře na nástroj. Můžeme hrát vydržované tóny a měnit dynamiku, cvičit vibrato, zkoušet různé druhy artikulace nebo se snažit zvuk vokalizovat pomocí hlasivek. Velmi efektívní metodou je také hraní na hubici se zvukovým podkladem, kdy se snažíme reagovat na konkrétní hudební situaci a použít hubici jako samostatný hudební nástroj. Obzvláště vhodný je Jamey Aebersold - Volume 24 pro svoji jednoduchost. Nezapomeňme stále sledovat, jestli správně dýcháme a jestli náš nátisk není v přílišném pnutí. Sledujme, co se odehrává s našimi orgány, k jakým změnám dochází. Velmi jsou patrné tyto změny, když už známe svůj rozsah a zahrajeme si oktávový gliss. Cítíme také, že náš spodní ret má snahu se pohybovat po plátku, pokud není v křeči.

Někdy se dostaneme do situace, kdy nevíme, jak přílišný tlak v nátisk odstranit. Problém může být také v činnosti horní rtu. To lze odstranit jednoduchým cvičením. Při hře se snažíme horní ret ohrnout nahoru. Zpočátku se nám to zdá nepřirozené, a tak si můžeme pomoci tím, že pravou rukou ret ohrneme a přitom pokračujeme ve hře (nejlépe vydržovaný tón). Toto cvičení je dobrou rutinou jak pro začátečníky, tak i pro pokročilé hráče a lze provozovat jak na samotnou hubici, tak i na kompletní nástroj.

 

Dodatek

Referenční tón při hře na hubici, která je nasazena na eso:

tenor: e1

alt: as1

Vytvoření plného sonorního zvuku při danném ladění je dobrou kontrolou správného tlaku nátisku. Zkusme zahrát tak, že hubici v puse posuneme do strany, směrem k levému nebo pravému koutku. Někdy zjistíme, že tón je v této pozici znělejší, protože nemáme návyk staženého nátisku ve středu úst, který běžně používáme. Snažme se najít ideální saxofonový zvuk při hře na eso a držet správné ladění referenčního tónu.

 

Eric Marienthal - Tvorba tónu

 

Kvalitní tón je nejdůležitějším aspektem hudebního projevu. Je to největší plus, které můžeme mít. Chtěl bych vám vysvětlit jak tvořit nátisk, používat krk a bránici.

 

Začneme nátiskem.

Nejdůležitější je celou ústní partii udržovat zcela uvolněnou. Jediné místo, které trochu více tlačí na přední část zubů, je ten bod na dolním rtu, který se dotýká plátku. Začneme cvičením, které se zabývá dolním rtem. Zvolím tón, který budeme hrát a to sice tón g. Během vytváření tohoto tónu spouštíme pomalu dolní čelist až tento tón dozní. Jak jsme jistě poznali, stáhl jsem tento tón tím, že jsem dolní čelist jemně spouštěl a více a více uvolňoval, až tón dozněl. Jde o to, najít bod, kdy tón dobře zní a rezonuje. Tam bychom měli nasadit spodní ret. Je třeba nechat plátek, pokud možno, co nejvolněji vibrovat. Pokud tohle splníme, docílíme dobrého tónu. Během hraní zkusíme spustit spodní ret krátce před bodem, kde se vyvine tón a na tomto bodě se pokusíme zvuk zformovat. Zjistíte, že tón je zde trochu plochý a nepevný. Myšlenka je následující: Malou podporu spodního rtu, čelisti a spodních zubů kompenzujeme tím, že vyvineme více tlaku bránicí. Takto vznikne veškerá podpora dechem, tlačeným z bránice, místo mačkáním plátku a pevným nátiskem. Posléze se snažíme náš tón trochu zakulatit. Při snaze o kulatý tón se soustřeďte na vnímání alikvotních tónů. Tímto cvičením začínáme při cvičení vydržovaných tónů. Stále mysleme na to, aby byl spodní ret co možná nejvolnější a veškerá podpora by měla přicházet z bránice.

 

Horní část nátisku

Nyní se věnujme horní části nátisku, horním zubům a hornímu rtu. Nejdůležitější je, abychom příliš netlačili zuby na hubičku a také na ni příliš  netlačili horním rtem. Když uvolníme svalstvo spodního rtu a tímto hubici uvolníme tak, že plátek může volně vibrovat, ale zároveň shora zuby zatlačíme, ztrácíme tím pozitivní efekt pro zvuk. Pro uvolněnost horního rtu provádíme tento cvik: 

Během hry vydržovaného tónu se snažíme pomalu zvedat horní ret od hubičky až jsou vidět horní zuby. Vypadá to komicky, je to, ale velmi účinný cvik, jak působit proti přirozenému tlaku horních rtů na hubici a pomoci vyvinout příslušné svalstvo, působící proti tomuto tlaku. Toto cvičení je třeba spojit s cvičením vydržovaných tónů, abychom je hráli správně s plnou rezonancí. Někdy toto cvičení provádím před zrcadlem, abych měl lepší kontrolu. Je také důležité, mít v plicích dostatek vzduchu k tomu, abychom ho mohli centrovat v hubičce. Když s tímto cvikem začínáme, tak se nám někdy stane, že uniká mnoho vzduchu mimo hubičku. Zkuste vzduch centrovat přímo v hubičce tím, zformujete krk úplně na konci hrtanu. Na počátku je dobré pomáhat si tím, že jedním prstem nadzvedáváme horní ret, než to dokážeme pomocí svalů. Cvičení provádějte 15 minut denně, možno i déle.

 

 

Krk.

Krk by měl být co nejotevřenější, protože vede vzduch z bránice směrem k ústní dutině a do nástroje. Je-li krk uzavřený, zmenšuje se proud vzduchu, který vychází z bránice a tón je plochý. Pro lepší představu otevřeného krku si pomůžeme tzv. zívacím cvikem. Když zíváte, otevírá se krk a vy dostáváte pocit velké dutiny. Zkuste zívat a ten pocit si zapamatovat a udržet ho. Je to optimální pozice pro hraní. Zkuste si to a při hraní otevírejte krk a sledujte rozdíl v kvalitě tónu. Při otevřeném krku proudí z bránice více vzduchu a tón je plnější. Nad ohryzkem a po stranách krku můžete tyto změny pocítit. Pro hru je to opravdu velmi důležité.

 

Bránice

Posledním bodem ohledně vytváření tónu je bránice, pomocí které podporujeme vzduchový sloupec, který pod tlakem proudí směrem k nátisku a do nástroje. Nejčastější chybou je vytváření tónu hrudníkem a ne bránicí. Tón z hrudníku je tenký a malý, proto je třeba vzduch tlačit bránicí a tím získat dostatečnou podporu. Při hře z bránice nebudete nutně hrát hlasitě. Jde o to, aby byl proud vzduchu silný. Vy, ale vaši skutečnou dynamiku a hlasitost kontrolujete pomocí množství vzduchu. Když budete potřebovat hrát měkce, zpomalíte jednoduše proud vzduchu. Pro nácvik správného dýchání při hře na saxofon je vhodný cvik, ke kterému potřebujeme čtvrtku papíru. Podržíme ji před ústy jednou rukou a foukáme stejnoměrným tlakem vzduchu směrem na ni. Dech podpoříme z bránice a malým tlakem z břicha. Pokud dýcháme správně,  čtvrtka papíru reaguje na impuls vytvářený vzduchem velmi intenzívně . Když máme dobrou vzduchovou rezervu, jsme schopni udržet papír ve vychýlené poloze déle. Je to dobré cvičení, při kterém si jasně uvědomíme, které svaly při dýchání použít a také je tím posilujeme.